Onemocnění covid-19 jsem prodělala na začátku letošního roku. I když jsem měla mírný průběh, nikomu bych tu zkušenost nepřála. Dodnes má moje tělo občas co dělat, když šlapu schody z parku k rektorátu. Když se objevila možnost očkování, neváhala jsem. Mám totiž za to, že medicína je na takové úrovni, že není potřeba čekat dvacet let, aby se přesně ověřily účinky vakcíny. Nejdřív mě napadlo, že s očkováním budu moct zase cestovat. Postupně přibývaly další důvody. Třeba, že mám děti a chci, aby žily „normálně“. Chodily do školy, sportovaly, bavily se. Že chci navštěvovat rodiče a nechci je ohrozit. A že chci zase prezenčně učit, protože právě osobní kontakt se studenty mě v mé práci baví (někdy i štve) nejvíc. Očkuji se, protože chci žít a chci umožnit žít i ostatním.